Nejranější vzpomínky. Tak daleko, kam až mi má paměť sahá, jsem vždy slyšel hudbu. Už jako malému dítěti mi neustále dokola zněla v hlavě. Nepřestávala a nedala mi chvíli klidu.
Kdykoliv jsem zaslechl něco, co mě oslovilo, ten pocit byl tak silný, že zasáhl celou mou bytost. Moji rodiče si všimli, jaký silný vliv na mě hudba má, ale v zemi jako Indie – a zejména v té době – pro mě nemohli moc udělat.
Z vyprávění jsem se doslechl, že jsem nesnášel navštěvování školky. Přišel jsem na to, že když budu nemocný, nemusím nikam chodit. Ale moji rodiče brzy přišli na chytrý trik, jak zastavit mé ranní nevolnosti. Hned po snídani pustili nějakou nahrávku, která mě tak zaujala, že jsem zapomněl na všechno okolo. Když pak přišel čas, hudbu vypnuli, a než jsem se vzpamatoval, už jsem byl na cestě do školky!
Láska k instrumentální hudbě. Již od raného mládí jsem měl nevysvětlitelnou lásku k evropské instrumentální hudbě. V Kalkatě jsem často chodil do obchodů s deskami a kazetami a zajímal se o instrumentální nahrávky. Bohužel jich ale měli vždy nejméně ze všeho. V Indii je totiž hudba velmi úzce spjata se zpěvem. Kromě několika forem v indické klasické hudbě má většina indické hudby nějaké vokální prvky. Písně jsou všude a pro každého.
Když jsem vyrůstal, slyšel jsem doma kolem sebe zpěv mnoha písní. To bylo ve dnech, kdy jsme ještě nebyli atakováni všudypřítomnou televizí, rádiem a dnešním internetem. Pokud jsme tehdy chtěli doma nějakou zábavu, museli jsme si ji vytvořit sami vlastním zpěvem nebo hrou. Nebo se vydat ven na koncert.
Hudba jako životní cesta. Často jsme si udělali klidný čas na pouštění LP desek a ten jsme si náležitě vychutnávali. Byla to velmi křehká technologie, která byla navíc mnohdy přerušována běžnými výpadky elektřiny. Tak jsme pak seděli jen při světle svíček a společně zpívali.
Moji rodiče často zpívali společně s mými prarodiči za doprovodu foukací harmoniky či havajské kytary. Vyrůstal jsem uprostřed této hudby, pozorně poslouchal a vstřebával její zvuk. Zněla i evropská hudba, ale zejména bengálské písně – Rabindrasangeet, Nazrulgeeti, Kirtany, Atul prasad – či písně filmové a lidové melodie. Lidé také recitovali poezii, předčítali z knih a naslouchali si navzájem při společném popíjení whisky.
Dnes to zní až neuvěřitelně a tak vzdáleně… Ale v mém dětství, kdy ještě nebyl Facebook a podobně, jsme trávili čas společně s blízkými lidmi. Viděli jsme si z očí do očí, vyprávěli si a sdíleli opravdový čas se skutečnými lidmi. Nejen virtuálně jako je běžné dnes. Cítili jsme a zažili přitom mnoho emocí. Myslím, že Indové jsou v tomto smyslu velmi citliví a vnímaví. V dnešní době je mnohem těžší zachovat takové osobní spojení mezi lidmi jako tenkrát.
Fascinace zvukem. Když se ohlédnu zpět, myslím, že tyto bezprostřední zážitky velmi ovlivnily můj mimořádný zájem o hudbu. Myslím, že i ve velkých symfonických orchestrech by měl člověk umět naslouchat – jen když dokáže důkladně naslouchat a porozumí smyslu, může vhodně zapojit svůj vlastní zvuk. Pak dává hudba smysl. Fascinuje mě, že stejné hudební těleso může zahrát Mozarta právě tak přesvědčivě jako Beethovena. Že se zvuk stejných hudebníků může tolik proměnit a znít úplně odlišně. Žiju tím, že neustále objevuji tajemství, jak to celé funguje, že hledám ten správný zvukový balanc a barvu. Zvuk je to, co mě přivedlo ke klasické hudbě.
Je to podobné, jako když se člověk učí nový jazyk. Samozřejmě hned nerozumí všemu, ale postupně rozvine schopnost nejen slyšet, ale i poslouchat a porozumět. V hudbě člověk začne rozlišovat barvy – a v orchestru je taková škála barev zvuku rozličných nástrojů!
Možnosti jsou nekonečné. Když zkombinujeme individuální technické schopnosti jednotlivých hráčů s potenciálem nástrojů a prostředím, ve kterém hrají, a zároveň vezmeme v potaz lidský element, náladu, mysl, ducha…, dostaneme v podstatě nekonečné množství možností a kombinací.
Počátky vzdělání. Moji rodiče mě vždy podporovali ve hře na hudební nástroj. Když mi bylo sedm, dostal jsem housle. Dělal jsem na ně rychlé pokroky a po šesti měsících jsem hrál na svém prvním vystoupení. Kvůli otcově práci jsme se ale museli často stěhovat a housle s námi bohužel nemohly putovat na další místo. Ale semínko bylo zaseté a chtěl jsem něco jiného – cokoliv jiného.
Tajně jsem se naučil hrát na foukací harmoniku a ušetřil si na svou první kytaru. Stále se divím, že jsem byl schopen ji naladit sám. Netušil jsem, jak na kytaru hrát a vše jsem se učil sám. Ale asi jsem postupoval správně, protože jsem se dostal na celkem dobrou úroveň a často si mě pak zvali jako doprovod do rádia v Kalkatě. Tak jsem v mládí nasbíral své první profesionální zkušenosti.
Mezitím jsem se učil hrát také na akordeon a klavír (a letmo i na mnoho dalších nástrojů). Neustále jsem měnil pedagogy, protože se mi zdálo, že když jsem u nich dosáhl určité úrovně, nedostal jsem se dál a přestala to pro mě být výzva. A já se toho toužil naučit mnohem víc!
Samoukem. Západní hudební harmonie se v indické tradiční hudbě nevyskytuje, ale většina hudby, které jsem se věnoval já, byla založena na evropské / americké harmonii, a tak jsem do těchto konceptů začínal postupně pronikat. Bohužel nikdo mě tehdy v Kalkatě nebyl schopen naučit, co jsem potřeboval, tak jsem se začal učit harmonii sám. Ale měl jsem takovou vášeň a touhu po znalostech a porozumění, až jsem se dostal tak daleko, že jsem se zaregistroval jako svůj vlastní učitel na zkoušky v Associate level a stal jsem se tak prvním Indem, který je vykonal v nově otevřeném oboru hudební teorie!
Úžasný fakt na studiu hudební teorie – alespoň pro mě – byl ten, že mě nikdy nenudila. Neustále jsem hrál v rádiu, nebo třeba i v restauracích, kde byla spousta možností a času vyzkoušet celé spektrum hudebních žánrů. Hrál jsem tedy všechny možné formy od rocku, přes pop až po jazz. Mé uši a srdce zažily spoustu úžasných zvukových možností.
Klasická hudba změnila všechno. Během let v Kalkatě jsem se dostal do blízkého kontaktu s místní hudební školou (Calcutta School of Music), která je nejstarší institucí pro evropskou klasickou hudbu v Indii. Právě tam jsem na nějakém koncertu poprvé uvědoměle poslouchal, harmonicky se orientoval a rozpoznal hloubku výrazu v západní klasické hudbě. Byla to pro mě učiněná senzace! Najednou jsem slyšel harmonie, které jsem důvěrně znal z jiných hudebních žánrů, v úplně jiné podobě a zpracování! Tak detailně a jemně vypracované a v takových barvách, o kterých jsem ani netušil, že jsou vůbec možné! A k tomu s tak pestrou škálou dynamiky, jež není v jiných žánrech příliš bohatá! Motivy byly zpracovány způsoby, které se mi zdály neskutečné…
Klasická hudba mě doslova pohltila. Cítil jsem, že vím přesně, jakým směrem se chci dál vydat. Díky neustálému objevování se přede mnou odkryly nové nečekané obzory na mé dosavadní životní cestě s hudbou, kterou jsem následoval a doufám, že ani nikdy následovat nepřestanu!